Co tu do háje děláme?
Kýchnout si. Zakašlat. Zívnout. Kdy to začne? V sálu je tma, je slyšet šumění očekávajícího davu. Čím začít? Jaké téma si vybrat jako první? Kde hledat pointu v našem bytí? Je to tady a teď nebo tam a jindy? Hned od začátku inscenace divák může přemýšlet nad zbytečností činů, slov a pohybů, které tři mladé herce nutí jít dál. Pokračovat bez rozmyslu.
Not Found není zcela typické představení se složitým příběhem, který nutí diváka přemýšlet nad svou vlastní existencí. Je to pravý opak. Autorské prohlášení švýcarských studentů z Akademie Dimitri, které je vyvážené jak vtipnými, tak klidnými a dokonce i vážnými výstupy. Nevyhýbají se nebezpečným tématům, ale ta jsou tak či tak schovaná za groteskní složkou a není na ně kladen velký důraz. V dialozích je ukrytá i jistá ironie, která poukazuje na prázdnotu vět, slov a otázek. Absence titulků nebyla problémem, jelikož většina hry je v anglickém jazyce. To nutilo diváka více poslouchat, poněvadž v některých částech nebylo hercům zcela rozumět do zadnějších řad. Nijak to však nezasahovalo do výpovědi mladých mužů. Do jiných jazyků sami přepínali ve stavu silné emoce, kterou nemají pod kontrolou, jako například strach nebo agrese. Ve všech částech je možné najít komické prvky s podtextem, jehož význam jde vyčíst v opakujících se motivech. Byla využita i vtipná interakce s diváky, která výstupu dodala komičnost a gradovala až do neskrývaně trapných momentů.
Celých 50 minut se odehrává v prostoru plném věcí, nábytku, technologií nebo oblečení. Přesto, že prostor vypadá zahuštěně, je možné sledovat promyšlenou práci s rekvizitami – jejich přesouvání, používání jako vyjadřovací prostředek nebo jako nástroj. Jako nástroj využívali herci také své tělo a svůj hlas. Často bylo snadnější vyčíst odpověď z těla než ze stále se opakujících slovních spojení. Osvětlení s hudbou bylo produkováno přímo na jevišti a herci divákovi umožnili nahlédnout za pult. Kostýmy se v průběhu měnily, herci pracovali s několika vrstvami oblečení, ale i s nahotou, která v jistých okamžicích dodávala maskulinní nebo křehký podtext.
Performeři výborně pracovali s kvalitou pohybu. Tanec používali nejen jako zábavnou složku, ale také přes něj manifestovali své pocity. Rytmus, se kterým již od začátku inscenace pracovali, jim pomáhal držet skvělé tempo až do konce představení včetně důvtipného závěru. Všichni byli každou sekundu představení koncentrovaní a jejich mysl byla stoprocentně přítomná v okamžiku, a tím si udrželi divákovu pozornost po celou dobu.
