Buď tou nejlepší britskou verzí sebe sama!
Mladí lidé s rozdílnými přízvuky, temperamentem i životními zkušenostmi. Jejich místa narození jsou roztroušená po celé Evropě, a přesto se všichni nacházejí na stejném místě, a to v soutěžní relaci Miss Brexit v Londýně. Soutěžící se snaží diváky přesvědčit o své oddanosti Spojenému království, aby mohli nadále žít svůj britský sen. Avšak zvítězit může jen jeden z nich. Co všechno musí člověk vymazat ze svého života, aby se stal někým jiným a „lepším“ – aby se stal Britem? Existenciální pouť za životní stabilitou a lepšími možnostmi, které však nutí k sebezapření, uvádějí v Divadle Husa na provázku studenti z London College of Music, University of West London pod názvem Miss Brexit.
Velké promítací plátno orámované britskými vlajkami a šest postav (pět soutěžících a jeden moderátor) pochodujících vstříc k divákům. V přítmí vypadají všechny identicky, avšak za světla se jejich fyzická specifičnost vykresluje. Rozdílné výšky, proporce, rysy obličeje i barva pleti. Jejich bezchybná angličtina je postupně nabourávána přízvukem, který pochází z jejich rodného jazyka. Švýcarka, Italka, Portugalec, Katalánka, Slovenka s kubánskými kořeny a Australan. Každý za sebe má sdělit, jaká je jeho první zkušenost s Británií. Avšak místo očekávaného sentimentálně radostného příběhu o započetí nového a lepšího života se divák dozvídá o těžkých začátcích v kulturně a jazykově odlišné zemi, stesku po domově a pocitu osamělosti. I přes to všechno se každý z účastníků snaží o to, aby to byl právě on, kdo vzbudí dojem perfektně asimilovaného občana. Paradoxem je, že o výsledku nejperspektivnějšího kandidáta v jednotlivých kategoriích soutěže rozhoduje moderátor, jenž stejně jako soutěžící není rodilým Britem a dobrovolníci z publika, kteří pocházejí z různých zemí Evropy.
Co je ale tou pomyslnou hranicí, přes kterou už nejsou soutěžící schopni přejít? Může to být něco zcela každodenně obyčejného. Třeba neochota vzdát se extravagantní letní módy prosluněného jihu, či té nejdelikátnější španělské šunky. Nebo nenacházet smysl ve stání v několikakilometrové frontě pro to, aby uctili majestátní britské symboly, ke kterým zkrátka jako Evropani, nikoli Britové, nemají vztah. I když se soutěžící dokázali naučit, jak se rozlévá čaj tradičním britským způsobem nebo jak se správně artikuluje při recitaci Hamletova monologu s mrkví v puse, stále to není to, co vychází z jejich kulturních kořenů a přirozenosti.
Pěvecká a pohybová složka v inscenaci slouží jakožto nástroj specifického kulturního projevu všech jednotlivců. Když na konci všichni zpívají kousek své písně dohromady, vzniká tak disonančně polyfonní skladba, na jejímž konci ale hlasy končí překvapivě eufonicky. Je to závěrečná shoda v odhodlání nevzdat se toho, co je jim nejbližší. Shoda v tom, že pozlacená plastová korunka nemůže nahradit vše, co se odehrálo v jejich životě a v životě předků.
