Alex! Jsi zábavná!
Syrové a do živého strefující se monodrama s názvem Stand-up Aleksandry Gosławské z Národní akademie dramatických umění Alexandra Zelwerowicze ve Varšavě je autentickou výpovědí o současném divadelním prostředí, v němž studenti bojují o uznání v daném oboru. Faustovské dilema v podobě nekonečného maratonu za úspěchem a uznáním na úkor fyzického i mentálního zdraví.
Proč je člověk pohybující se v prostředí narůstající talentované konkurence schopen zabíjet to nejcennější, co vůbec má? Jde skutečně o nevyhnutelný model nebo se dá z obřího kolotoče „neúspěch, úspěch, ještě větší neúspěch“ vystoupit?
Aleksandra Gosławská je studentkou nacházející se ve velmi drsném a neodpouštějícím prostředí, a sice divadelním. Je pod neustálým tlakem a očekává se od ní naprostá soustředěnost, kreativita a samozřejmě talent, jenž je permanentně ve střehu. Již první okamžiky jejího „tady a teď” na scéně neprobíhají standardně. Hektický pozdní příchod, jiná scénografie, než na kterou je Alex zvyklá, rozpadající se mikrofon a všeobjímací trapno místo publikem očekávaného veselí. Diváci se ošívají, vypadá to, že na představení setrvávají pouze ze soucitu a v duchu odpočítávají minuty do konce představení. Opak je však pravdou, tato situace je jim více než známá. Tlak zvenčí, který nás formuje do ustrašených a adrenalinem napumpovaných figurek. Čím víc se snažíme, aby vše bylo perfektní, o to víc ztrácíme pevnou půdu pod nohama.
Monodrama je koncepčně perfektně promyšlenou fúzí. Mísí se tu žánry stand-upu, který je založen na humorných fórech oscilujících na hranici trapnosti a monodramatu, jež je tragikomickou niternou zpovědí člověka střetávajícího se s překážkami osudu a nedostatkem sebedůvěry. V inscenaci se také objevuje trojice symbolů nápadně připomínající svým charakterem duchy Vánoc od Charlese Dickense. Pletená palcová rukavice otevírá traumatizující a bolestné neúspěchy z minulosti. Socha Panenky Marie, představující se jako Meryl Streep, vede s Alex dialog o existenciální podstatě všeho. Snaží se jí snad až s mateřskou naléhavostí domluvit, aby se zkrátka na všechny své bolístky a pochybnosti už konečně vykašlala. A konečně vznášející se Vergiliovo obří ucho jí sděluje božským hlasem, že ignorace veškerých signálů svého těla pro ni bude znamenat definitivní zkázu. Ve tmě se rozeznívají nahrávky radostných hlasů spolužáků, kteří už jen vzpomínají na to, jaká Alex byla, když ještě „žila“. Závěrečný tanec Alex v masce, která nepropustí ani náznak emoce, je jakýmsi pohybovým časosběrem všeho, co za svých 27 let prožila.
Stand-up můžeme vnímat jako zpověď mladé dívky, která věří tomu, že je dobrá herečka, jen zkrátka ještě neměla „dobrý den“. Otázkou však zůstává, kdy ten den přijde a co všechno musí udělat, aby vůbec přišel.
